O životě v Motuece
Trajekt nás vyplivnul v přístavu Picton. Odtud nás čekaly ještě necelé tři hodinky jízdy do Motueky. Cestu jsme si ještě protáhli přes městečko Blenheim. Ondra si tam totiž v Noel Leeming vyhlédl vysněnou hračku.😍 Akční kameru GoPro HERO8 Black, což byla tou dobou nejnovější verze. Od té doby točí naše výlety jako divej a můžeme vám tak servírovat videa z cest.😎
V Motuece jsme se ubytovali v pěkném domku se zahradou u příjemné paní Lyndy. Dům měl tři pokoje a jeden sleepout (mami, to se čte [slípaut] a je to takovej malej obytnej kontejnér na zahradě). Mari se Zuzkou si vybrali sleepout, my jeden z pokojů v domě. V jednom z dalších pokojů bydlel mladý pár, Brit Elliot a Australanka Leilliane, a asi o týden později se do posledního pokoje nastěhovala Francouzska Benedicte.
Bydlení bychom teda měli, ale co ta práce? Měli jsme seznam vinic, na které jsme už předtím psali emaily, ale většinou jsme se nedočkali odpovědi. A tak jsme se rozhodli všechny tyto sady objet a zeptat se na práci osobně. Rozdělili jsme se, Mari se Zuzkou vyrazili na jednu stranu od Motueky a my na druhou. Jeli jsme sad od sadu a ptali se na práci pro 4, nebo alespoň pro 2 lidi. Ale nikde nic... Trvalo to mnoho dní. Kromě našeho seznamu jsme pak dostávali tipy na další sady a farmy, ale stále nic nevycházelo. Zkusili jsme se zapsat i do rybárny Talley's nebo výrobny burákového másla Pic's. Bohužel, polockdownová doba nám nepřála. Místa, která většinou obsazovali backpackeři, byla nyní obsazena Kiwáky, kteří kvůli covidu ztratili práci, nebo ostrovany, kteří mají více zkušeností. Dokonce jsem se snažila zaregistrovat na Uber Eats, že budu rozvážet jídlo po Motuece, ale narazila jsem na to, že nemám zélandský řidičák.😅
Snažili jsme se neklesat na mysli. Peněz jsme měli naštěstí celkem dost ušetřených ze sbírání kiwi. A tak jsme naše volné dny vyplňovali výlety po okolí. A že jich nebylo málo!
TAKAKA HILL
Jako první jsme s Ondrou prozkoumali nedaleký kopec Takaka Hill. A musím říct, že je to stále jeden z mých oblíbených treků (i když možná je to tím, že byl první). Byla to vlastně docela krátká, asi 5,5 km dlouhá procházka, ale každým kilometrem se měnilo počasí i krajina kolem nás. Šli jsme lesem, křovinami, kamenitou cestou, v mlze i po sluníčku. Na nejvyšším bodě treku na nás pak čekal úplně neuvěřitelný výhled do údolí a na záliv Golden Bay. A jako třešnička na dortu se tu někde v okolí točil Pán prstenů. Tenhle trek si bohužel nebudu navždy pamatovat jen díky krásné přírodě, ale i kvůli tomu, že jsme tu málem dostala infarkt.😅 Měli jsme s sebou dron, do té doby jsme toho s ním zatím moc nenalétali. Chtěla jsem si natočit ten krásný výhled a tak jsem se do toho pustila. Scenérie to byla opravdu nádherná, zejména když se z pravé strany přes konec přihnala mlha. Počkat...mlha?! S mlhou přišel bohužel i vítr a můj lehoučkej dron najednou začal pípat "Pozor, silný vítr!". Lekla jsem se a začala dron vracet k nám. Jenže najednou začala pípat i výstražná kontrolka "Pozor, slabá baterie!". Začala jsem se potit a snažila jsem se dron co nejrychleji dostat k sobě. Jenže najednou koukám na displej mobilu, kterým dron řídím, a obraz na něm se zasekl. Začala jsem panikařit, nevěděla jsem, jak dron vrátit, když nevidím, kam letí. V tu chvíli se toho chopil můj zachránce Ondra! Podíval se na displej a zjistil, že obraz se sice sekl, ale čísla ukazující vzdálenost od místa vzletu stále běží. Okamžitě mi vzal ovládání, abych to nenapálila někam do skály, a začal se řídit podle čísel. Já chodila sem a tam, prudce dýchala a nadávala si, že svou blbostí přijdu o tak drahou hračku. Pípání výstražných kontrolek na ovládání mi klidu nepřidávalo. Ondra je ale hrdina a za chvíli už jsem dron slyšela, pak viděla a nakonec šťastná držela v ruce.💗 Díky Ondro!
Tyto (velmi cenné 😅) záběry z Takaka Hill najdete ve videu tady:
KAITERITERI
Jednoho slunného odpoledne jsme se i se Zuzkou a Marim jeli podívat do Kaiteriteri a na Split Apple Rock. To je skála v moři, co vypadá jako rozpůlené jablko, jak název napovídá. Prošli jsme se po tamních plážích a vyhlídkách. Z jedné, přímo nad Kaiteriteri jsme také viděli, jak lidé najíždí s přívěsy do vody, aby vyložili nebo naložili motorové čluny. Jedno auto zajelo tak daleko, že mu podle mě muselo natéct do výfuku.😀 Každopádně týpek asi věděl co dělá, z vody se auto dostalo.😊
TAKAKA, GOLDEN BAY
22. a 23. června 2020 jsme vyrazili na výlet dokonce přes noc. Přeci jenom máme auto s postelí, tak proč si to zase nepřipomenout.😃 Vyrazili jsme přes kopec do Takaky, městečka v zálivu Golden Bay. U něj se nachází hned několik zajímavých přírodních atrakcí. Už po cestě jsme zastavili na vyhlídce Hawkes Lookout, ze které jsme viděli zpátky na Motueku a Tasman Bay. Pak nás čekal sešup serpertinami dolů do údolí Takaka. Tam jsme jako první navštívili Te Waikoropupu Springs, což jsou ze země vyvěrající neskutečně průzračné prameny. Moc pěkný! Dále jsme zajeli na The Grove Scenic Reserve, kde jsme krátkou procházkou lesem a skalami došli ke krásné vyhlídce na Golden Bay. Připadali jsme si trochu jako na Prachově! No a k večeru naše kroky zamířili k Labyrinth Rocks, tedy ke skalnímu labyrintu. Tam to bylo hodně vtipné. U vstupu jsme si vzali ze skříňky mapku, na které byly vyznačeny zajímavé skály s ještě zajímavějšími jmény. Ve skutečnosti byl labyrint opravdu malý, ale byla tam spousta skulinek a cestiček. Skalní zajímavosti se jmenovaly například Aligátor, Pusinkující se prasátka, Stonehenge, nebo Grand Canyon. U skalního útvaru Hadí díra byli v mělké prohlubni naházení gumoví hadi.😂 Nejlepší název neslo místo LookUpToSeeTheStegosaurus, tedy KoukniNahoruAbysVidělStegosaura. Opravdu tam jedna skála nahoře tak vypadala! Někdo si z toho místa udělal trochu srandu, ale musím říct, že jsme se fakt zasmáli.😄 Západ sluníčka jsme si užili na pláži a zachytili ho i dronem. Vznikly tam jedny z mých nejoblíbenějších droních záběrů.💗
Protože byla zima, slunce zapadlo brzy, někdy kolem času večeře. Rozhodli jsme se tedy prozkoumat městečko Takaka a najít nějakej kus žvance. Jenže Takaka bylo město duchů. S úderem páté hodiny a příchodem soumraku nebylo na ulici ani živáčka a všechny obchůdky byly zavřené. Svítilo tam jen jedno malé bistro. Došli jsme k němu a zjistili, že dělají klasické fish & chips (mami, [fiš end čips] neboli smaženou rybu s hranolkama). Já jsem velkej milovník hranolek a tak jsem si objednala jednu porci a k tomu omáčku aioli (to je taková česneková majonéza). Přišlo mi divný, že si můžete objednat i jenom poloviční porci. Z toho se jako někdo nají? V mojí hlavě byla představa takový tý malý plastový mističky se 150 g hranolek, jako to dostanete v každým stánku v Česku. Chvilku jsme čekali. Přece jenom, byl to jediný otevřený podnik široko daleko, tak před námi bylo pár objednávek. Pak konečně zavolali moje číslo a já dostala do ruky obrovskej, ale fakt OBROVSKEJ papírovej balík. Jak kdybych dostala k Vánocům pod stromeček zimní bundu zabalenou v recyklovaným hnědým papíru. Dobře, to možná trochu přeháním, ale ten balík byl nad moje očekávání. Sedli jsme si s Ondrou venku na lavičku a vybalili z papíru asi půl kila velkejch stejkovejch hranolek. No zírala jsem. Ale zároveň jsem byla v sedmým nebi. Přesně takový hrancle já miluju! Byla to ale porce jak pro čtyři lidi a já pochopila tu možnost poloviční porce na lístku. Ondra mi pomáhal, ale stejně jsem to nezvládli sezobat najednou. Teď už mě tenhle styl balení hranolek nepřekvapí, ale na poprvé to byl slušnej šok.😏
Přenocovali jsme na freečku na parkovišti uprostřed městečka. Ráno jsme vyrazili brzo a zajeli si k zálivu na východ slunce. Byl odliv, takže jsme místo vln pozorovali mokrej písek a slunce kvůli mrakům v podstatě nevyšlo. Holt ne každý den je posvícení.😌
Pak jsme vyrazili směr sever. Měli jsme v plánu podívat se na Farewell Spit. To je obrovská písečná kosa sahající asi 26 km do moře a uzavírá tak záliv Golden Bay. Při pohledu na mapu vypadá jako zobák ptáčka kiwiho. I když je to opravdu zajímavý a krásný úkaz, představuje nebezpečí pro velryby a delfíny, kteří při odlivu snadno uvíznou v mělkých pobřežních vodách. Farewell Spit je velkou turistickou atrakcí a můžete si koupit různé poznávací zájezdy, kdy vás autobus doveze až na konec písečné kosy, kde stojí maják. My jsme se spokojili s tím, že si tu zadarmo projdeme 12 kilometrový trek. Tenhle trek začíná na vnitřním pobřeží, tedy směrem ke Golden Bay. Jde se mnoho kilometrů podél vody po písku. Na vlnách se tam houpala spousta černých labutí. Po asi 4 kilometrech jsme zatočili, abychom přešli z vnitřního pobřeží na to vnější, které omývají vody Tasmanova moře. Je to tam naprosto nádherné, jak z jiné planety. Písečné duny, někde ale i jezírka a malé oázy plné palem. Něčím mi to evokovalo krajinu z příběhů Malého prince. Chození po písku je sranda, ale taky je to kurňa náročný. Uděláte krok a o půl se sklouznete zpátky. Ten den se udělalo fakt hezky a my se za chvíli v bundách pěkně potili. Když jsme si na jedné duně sedli, abychom se nasvačili, svlékli jsme se do triček. Zimní sluníčko hezky hřálo. Po sváče jsme z dun seběhli na pobřeží a koukali na vlny. Tam někde za horizontem leží Austrálie! Šlapali jsme dál, byli jsme zatím v půlce cesty. Jenže nečekaně hřející sluníčko a náročná chůze po písku nám to pěkně ztěžovaly. I když byla krajina opravdu překrásná, oba jsme si už přáli být zpátky u auta. Nebo alespoň na normální trávě! Ťapali jsme pískem dál a dál a mně najednou blesklo hlavou, že v Tasmanově moři jsem se ještě nekoupala. Plavky jsem s sebou sice nenesla, ale po pláži bylo vidět na kilometry daleko, takže bylo jasné, že kromě racků mě nikdo jiný neuvidí. Ondra je salát a nepřidal se ke mně, ale aspoň mi fandil a podržel mi oblečení. A já se opravdu svlíkla a uprostřed zélandské zimy skočila do vln! Bylo to boží!! Ta část, kdy jsem se musela utřít do trička, protože ručník jsem s sebou také neměla, a pak ta, kdy jsem si nemohla nazout boty, protože jsem měla nohy celé od mokrého písku, ta už tak boží nebyla. Ale znáte to, stálo to za to!🌊🏊 Poslední část treku už naštěstí nevedla po písku, ale přes ovčí pastviny. Holky chundelatý nás pozorovaly, ale jakmile jsme se přiblížili, obezřetně popocházely pryč. Z dálky ale do foťáku pózovaly jak modelky.
Po 12 kilometrovém treku v písku jsme byli slušně utahaný, ale pláž Wharariki Beach jsme si nemohli nechat ujít. Je kousek od Farewell Spit a zajímavá je třeba tím, že se dostala na tapetu od Windows. Od parkoviště vede na pláž moc hezká cesta opět přes ovčí pastviny po zvlněných kopečkách. Pláž je to obrovská. Jsou na ní různé skály a v nich jeskyně a průchody. I když jsme mysleli, že se jen tak mrkneme a zase půjdem, ta monumentálnost nám vzala dech a strávili jsme tam možná dvě hodiny. Lákadlem, kvůli kterému sem míří spousta lidí, jsou lachtani. Zejména pak mláďata. My pár lachtanů uviděli chvilku po příchodu na pláž, jak se válí na skaliskách. Jeden se pak probudil, seskákal po kamenech a zmizel v moři. Bylo to naše první setkání s lachtanem ve volné přírodě a byli jsme z toho dost nadšení. To jsme ale nevěděli co nás čeká za chvilku. Po tom co jsme prošli celou rozsáhlou pláž až dozadu a vraceli jsme se zpátky, že už půjdeme zpátky k autu, zaslechli jsme lachtaní "řev". Přicházel od stejné skály, u které jsme viděli toho prvního lachtana. Vydali jsme se tedy k ní s nadějí, že ještě něco zajímavého uvidíme. A taky že jo! V písku kolem skal byly vodou vymleté a zatopené takové malé bazénky a v jednom z nich skotačila tři lachtaní mláďata!! Stáli jsme a pozorovali je se zatajeným dechem dlouhé minuty. Ale nebojte, nemusíte si to jenom představovat, my jsme to samozřejmě natočili a můžete se na to mrknout ve videu, kde jsou záběry z celého tohohle výletu. Návštěvou Wharariki Beach totiž naše cesta skončila a my jeli zpátky do Motueky. Takže tady je to video:
VÁNOCE 24.6.2020
Asi jsem to tu dostatečně nezmínila, ale tohle všechno se odehrávalo během června a července 2020. Na Zélandu tou dobou vládne zima. Naštěstí ne tak "krutá" jako v Česku, navíc oblast Motueky je jedno z nejteplejších míst Zélandu. Zimní bundy jsme tedy za celou dobu nevytáhli, většinou stačila mikina a větrovka. No ale uprostřed zimy přece bývají Vánoce a tak jsme si jedny udělali 24. června. Udělali jsme kotel bramborového salátu, nasmažili jsme (vege)řízky a pustili si Pelíšky.💗
NELSON
Zuzka s Marim měli auto u mechanika v Nelsonu a my je pro něj vezli. Spojili jsme to s výlezem na kopec, kde se nachází geografický střed Nového Zélandu. Kopec to byl krátkej, zato celkem prudkej, zvládli jsme ho ale rychle a výhled byl za odměnu.💗 Navíc po naší geodetický "kariéře" nás takovýhle místa hřejí u srdíčka.😄
HARWOODS HOLE
K Harwoods Hole vede z Motueky stejná silnice jako k Takaka Hill, akorát odbočíte doprava a ne doleva. Pak jedete několik kilometrů po gravelce až k parkovisti u lesa. Odtud se můžete vydat na všechny strany na spoustu různě dlouhých treků. My se vydali bukovým lesem k Harwood Hole, což je obrovská propast. Nepřijdete k ní ale zvrchu, ocitnete se někde uprostřed, takže se skály tyčí nad vámí a prázdnota zeje pod vámi. Monumentální! Když jsme se dokochali nad propastí, vyšlápli jsme si ještě na Gorge Creek Lookout, odkud byl krásný výhled na údolí Takaka a záliv Golden Bay. Podobný jako z Takaka Hill, ale z jiného úhlu. Zpátky jsme se vrátili stejnou cestou tím krásným lesem. Není divu, že se tyhle mechem porostlé stromy objevili i ve filmu Pán prstenů. Záběry z Harwoods Hole jsou ve druhé půlce již zmiňovaného videa z Takaka Hill tady:
💕
THE RIWAKA RESURGENCE
Malebná procházka kolem řeky. Nebylo to nic dlouhýho ani náročnýho, stejně jsme si tam ale dost vyhráli. Já zkoušela svůj novej stativ a fotila jsem vodopády, dokud se mi nevybil foťák. Taky jsme tam hodně natáčeli na dron a Ondra na GoPro. Takže se na tu přírodní nádheru můžete podívat v tomhle videu:
MOUNT CAMBELL
To je hora hned za Motuekou. Stojí na ní vysílač a koukali jsme na ni během našeho pobytu v Motuece mnohokrát. Byla vidět i přímo od domu. A tak jsme si s Ondrou řekli, že by stálo za to na ni vylézt a kouknout se naopak z ní na Motueku. Hora měří 1330 m n. m.. Cesta k ní byla trochu krkolomná. Asi 10 kilometrů před parkovištěm (které jsme si mysleli, že tam bude) se silnice změnila v gravelku. Drncavě jsme začali stoupat nahoru. Jak jsme si přečetli na internetu, asi kilometr před "parkovištěm" je značka "Vjezd pouze vozidlům 4x4", protože ten poslední kilometr je opravdu hodně prudký. Až k ceduli jsme jeli celkem plynule a ani se nám nezdálo, že by byla cesta za cedulí nějak odlišná. Proto se Ondra rozhodl jet dál, i když rozhodně nemáme 4x4. Cedule ale nelhala a za nedalekou zatáčkou začalo opravdu ostré stoupání. Největším nepřítelem byly kameny na cestě. Byla ve mně malá dušička a křečovitě jsem svírala madla od auta. Ondra to po chvíli vzdal a musel zcouvat kus dolů, kde byla cesta trochu širší a dalo se na kraji zastavit. Bohužel jsme už věděli, jaký stoupání nás teď čeká pěšky a navíc jsme si tak trasu o kus protáhli. Od vrcholu nás dělilo necelých 6 kilometrů a cca 800 výškových metrů. Šlapali jsme do kopce, až jsme došli k tomu místu, kde mělo být to parkoviště, o kterém jsme četli na internetu. Nebylo tam absolutně nic, jen zamčená brána.😃 Prostě tam jen pokračovala cesta a podle mě by se ani na kraji nedalo moc dobře zaparkovat. Přelezli jsme bránu a stoupali dál. Aby to nebyla moc velká sranda, moje ještě ne tak prošlápnuté boty mi způsobily puchýř na jedné patě. Začala jsem tedy prapodivně kulhat, abych té postižené noze ulevila. Čímž jsem si samozřejmě brzy udělala puchýř i na té druhé patě. Teď už jsem nevěděla jak kulhat, když mě bolel každý krok. Snažila jsem se na to prostě nemyslet. Jenže z toho mýho kulhání mi najednou začalo přeskakovat v kyčli, což se bez bolestného bodnutí při každém kroku taky neobešlo. Ach jo! Do toho mi Ondra utíkal napřed, protože jeho nic netrápilo. Plazila jsem se jak zombík. Nakonec se mi to ale povedlo a vyškrábala jsem se na vrchol! Vědomí, že dneska už do kopce nepůjdu mi vlilo novou energii do žil. Čapla jsem foťák a začala běhala po vrcholu, kde na nás jako odměna čekal 360 stupňový výhled. Taky jsme tu nahoře viděli náš první zélandskej sníh! Sblajzli jsme svačinu, Ondra mě musel třicetkrát vyfotit a pak jsme se rozhodli, že si tu nádheru natočíme na drona. Ondra ho vybalil z batohu a zjistil, že jsem v autě zapomněli baterky.... Ach jo! Nevadí, Ondra to natočil alespoň na GoPro a vyrazili jsme na zpáteční cestu. Pokud si myslíte, že už to bylo jenom lážo plážo, tak to jste vedle. Prudká cesta dolů nedělala vůbec dobře mým kolenům a boty mi udělaly další dva puchýře, tentokrát na palcích. Ach jo! Cesta dolů mi tak trvala snad ještě dýl než nahoru. Ondra radši běžel napřed, aby utekl mému hněvu na celý svět. Když jsem se konečně doploužila dolů a Ondra mě dovezl domů, měla jsem sílu už jen na to, padnout do postele. Jenže vůbec mi nešlo usnout. Začalo mi být hrozně špatně, bolela mě hlava, celá jsem hořela a pro jistotu jsem si poručila k posteli donést kyblík. Nevím, jestli mě po tom nadlidském výkonu přepadla nějaká svalová horečka, ale bylo to fakt špatný. Ondra na mě soucitně koukal a nevěděl co se mnou. Ach jo! Narvala jsem do sebe Paralen, co jsme si dovezli ještě v Česka a světe div se, asi za půl hodiny jsem byla jak rybička?! Nechápu, ale aspoň už to bylo pryč. To byl zas výlet... 😅
Video z výletu na Mount Campbell tady:
MOTUEKA
Tak to by byly výlety, ale jak to vlastně vypadá v samotné Motuece? Motueka je menší městečko s populací kolem 8 tisíc obyvatel. Takže takový zélandský Mnichovo Hradiště.😄 Leží na pobřeží Tasmanova zálivu, v podhůří národního parku Kahurangi a co by kamenem dohodil od národního parku Abel Tasman, který je známý svými úžasnými plážemi jako vystřiženými z katalogů cestovních kanceláří. V okolí se pěstují jablka, hrušky, kiwi a také chmel. Asi největší zajímavostí v Motuece je vrak lodi Janie Seddon Shipwreck, která sloužila v obou světových válkách. Šli jsme se na něj podívat hned první den a pak ještě mnohokrát. V zálivu je hodně výrazný odliv a při něm se můžete k vraku dostat téměř suchou nohou. Pokud máte holiny a nevadí vám bahno. 😁
Další "zajímavostí" je obrázek kočky v místním parku. Zajímavý je tím, že je vidět jen z ptačí perspektivy.
No a co by to bylo za článek bez pořádné dávky dobrého jídla! V Motuece se každou neděli pořádá Motueka Sunday Market, tedy trh s jídlem a všemožným zbožím. Nejvíc jsme si oblíbili stánek Viva La Vaca, kde sympatický Argentinec prodává ciabatty plněné rozpečených sýrem, zeleninou, grilovaným masem a skvělými omáčkami. Mňam! Máme to i na videu, tady:
Dále musím vypíchnout pekárnu Antonius European Bakery, kde seženete ten nejlepší (a českému nejpodobnější) chleba na Zélandu, a mimo to i skvělé sladké dezerty. Navštívili jsme taky podnik The Smoking Barrel, který je vyhlášený svými donuty. Tak přesně ty jsme tam neochutnali.😅 Ale jejich Vege Nachos bylo fenomenální. No a nemůžu nezmínit restauraci Toad Hall, kam mě vzal Ondra na večeři na můj svátek. Dělají tam absolutně výborný čersvý džusy (taky teda pěkně drahý) a v jídelním lístku mají mezi předkrmy hranolky. Takže jsme si je jako předkrm dali. No a pak už jsme málem nesnědli hlavní chody.😂
PRÁCE
Jak to ale dopadlo s tou naší nezaměstnaností? Mari se Zuzkou měli větší štěstí a po měsíci v Motuece se jim povedlo najít práci na mléčné farmě. Bohužel ne poblíž, ale až u Christchurch. Práce jim měla začít začátkem srpna, rozhodli se ale odjet dříve a cestou vidět nový kus Zélandu, takže se s námi začátkem července rozloučili. My s Ondrou jsme hledali dál, ale stále nic. Odepisovala jsem na inzeráty restaurací, na hlídání dětí, poslala jsem emaily do několika geodetických firem, ale nic nevycházelo. Jednoho dne se u nás stavila naše domácí Lynda a dala nám kontakt na někoho, kdo by nás prý chtěl zaměstnat jako koordinátory dopravy. Byli jsme nadšení! Práce to prý není náročná a je dobře placená. Ondra na daný kontakt zavolal, paní na druhé straně už o něm věděla a řekla mu vše potřebné. Problém byl, že nevěděla nic o tom, že bych tu práci měla dostat i já. No, nevadí, aspoň jeden z nás konečně zase začne vydělávat. A tak Ondra začal řídit dopravu. Zní to docela hustě co? Ale realita byla trochu jiná. Pracoval pro firmu, která těží stromy v kopcích někde u Richmondu. Ondrovou náplní práce bylo hlídat jednu cestu vedoucí k jednomu domu. Denně mu tedy po té cestě projeli tak dvě auta. Každé jednou tam a potom zase zpátky. Opravdu to tedy byla jednoduchá práce.😄 A byla i opravdu dobře placená. 25 dolarů za hodinu! A přitom jediné, co Ondra dělal bylo, že seděl v autě, zabíjel čas na telefonu, a když jelo auto, nahlásil to do vysílačky. Ale samozřejmě jako každá práce měla i tahle svoje mouchy. Například to, že ve vysílačce bylo Kiwákům ještě hůř rozumět, nebo to, že do ní musel vstávat ve 4:30 ráno.
Komentáře
Okomentovat