Cesta na jih, zastávka ve Wellingtonu a plavba trajektem
Když bylo téměř všechno kiwi v Te Puke a jeho širém okolí sesbíráno, bylo na čase vymyslet, jak strávíme přicházející zimu. S Ondrou jsme se shodli, že by nám nevadilo strávit ji u Jeffa, kde se bude dělat zimní pruning (mami, to se výjimečně čte tak, jak se to píše, a znamená to prořezávání stromků). Sice bychom tím pádem byli 6 měsíců na stejném místě, ale měli bychom jistotu práce, splachovacího záchodu a teplý sprchy. Náš plán byl téměř neprůstřelnej! Jenže pak nám Jeff s lítosti oznámil, že se mu na sezónu ozvalo dost lidí, kteří už u něj pracovali, mají s pruningem zkušenosti, a takoví mají přednost. Prostě na nás nezbylo místo.🤷 Pár dní jsme přemýšleli, co s námi bude, až nám Mari se Zuzkou řekli: "Tak pojeďte s náma na jih!". Vzali jsme internety útokem a hledali možnosti práce na severu Jižního ostrova. Dozvěděli jsme se, že jsou tam spousty vinic, jablečných sadů a dokonce i nějaké sady s kiwi!🍇🍎🥝 Napsali jsme desítky emailů a doufali. Bohužel se na nás štěstí moc neusmívalo, odpovědi na emaily nepřicházely, a když už ano, tak negativní. Při tom hledání jsme koukali i po pronájmech, protože kdo by chtěl v zimě spát venku v autě, že ano. V tom jsme měli větší štěstí. Našli jsme krásně vypadající domeček v malebném městečku Motueka!🏡
Když jsme ze stromu utrhli poslední kiwi a přiťukli si na to pivkem, bylo na čase se sbalit a vyrazit. Loučení s Jeffem a Shirley bylo dojemné. Řekli nám, že nás moc rádi znovu uvidí, třeba na další sezónu sbírání. A my se moc rádi vrátíme.❤️ No a pak? Vzhůru za novým dobrodružstvím! Ubytování jsme měli zarezervované, ale práci ne. Holt budeme hledat dál. A stejně všichni říkají, že je lepší ty sady objíždět osobně, než posílat emaily.💻📨
V neděli 7. června jsme měli celý svý životy narvaný v autech a vyrazili jsme na cestu. Čekalo nás přes 500 kilometrů napříč Severním ostrovem. Z Te Puke do hlavního města Nového Zélandu Wellingtonu! Cesta to byla opravdu dlouhá, a tak jsme si udělali několik zastávek.
HUKA FALLS
První zastávka padla na vodopády Huka Falls. Jsou vlastně hnedka u silnice, žádný velký chození. Ale jsou fakt hustý!🤯 Nejprve přejdete řeku po mostě, voda hučí a řítí se korytem neskutečně rychle. A pak dojdete k vyhlídce na vodopád. I když není nějak závratně vysoký (11 m), je opravdu mohutný, voda se valí jak divá, a to rychlostí 220.000 litrů za sekundu! Nejvíc jeho mohutnost oceníte ve chvíli, kdy se k němu přiblíží loď s lidmi a ta se zdá malinká a křehká oproti tak divokému živlu.🌊🌊🌊
TAUPO
Naše druhá zastávka byla hlavně na jídlo!🥧☕ Zuzka s Marim už jednou městečko Taupo navštívili a měli tu vytipovanou kavárnu na občerstvení. Jmenuje se Cafe Baku a leží hned u jezera. Jezero se jmenuje stejně jako městečko (nebo naopak?🤔) a je opravdu zajímavé:
- vzniklo zaplavením kaldery po vulkánu Taupo (aha, tak tady ten název vznikl!💡)
- je rozlohou největším jezerem na Novém Zélandu
- a druhým největším v Oceánii
- má rozlohu 616 km2, což je skoro stejně jako celý Bahrajn
- odtéká z něj jediná řeka Waikato, která je nejdelší řekou Nového Zélandu (a na ní se také nachází výše zmíněné vodopády Huka Falls)
Po výborném občerstvení v kavárně jsme se prošli kousek kolem jezera, ale protože nás čekala ještě dlouhá cesta, moc jsme se nezdržovali a brzy se zase vydali na cestu.
DESERT ROAD
Od jezera Taupo vede směrem na jih silnice Desert Road.🛣️ Ne, že by byla sladká, jak zákusek po jídle, mami, znamená to "poušť" a opravdu to tam tak vypadá. Podél silnice se táhne národní park Tongariro, kterému vévodí tři vrcholy - Mount Tongariro (1967 m n. m.), Mount Ngāuruhoe (2291 m n. m.) a nejvyšší Mount Ruapehu (2797 m n. m.). Výjimečné jsou tím, že posloužily jako kulisy Mordoru v trilogii Pán Prstenů. Mount Ngāuruhoe si dokonce zahrála Horu Osudu.🌋 I ve skutečném světě jsou tyto vrcholy časovanou bombou.💣 Zejména Mount Ruapehu je nejenom nejvyšší horou Severního ostrova, ale také nejvyšší aktivní sopkou celého Nového Zélandu. K velké erupci u ní dochází každých 50 let!!!😳 Lonely Planet ve svém průvodci uvádí: "Tato hora byla příčinou jedné z nejděsivějších přírodních pohrom na Novém Zélandu. Erupce v roce 1945 zablokovaly odtok jezera v kráteru, takže se dramaticky zvedla jeho hladina. O Štědrém večeru roku 1953 se přehrada protrhla a záplava vulkanického bahna (známého jako lahar) se hnala dolů po úbočí hory a strhla železniční most v Tangiwai jen chvíli předtím, než k němu dorazil rychlík plný cestujících. Vlak vykolejil a o život přišlo 153 lidí."
Mount Ruapehu
Na prozkoumání národního parku Tongariro se těšíme, až se zase vrátíme na Severní ostrov. Tentokrát jsme si hory alespoň vyfotili z Desert Road. Samotná jízda po téhle silnici je celkem zážitek. Okolí je vyprahlé a s autem hází silný vítr. Protože je to hlavní spojka mezi hlavním městem Wellingtonem a největším městem Zélandu Aucklandem, jezdí tu velké množství nákladních aut a kamionů.
WELLINGTON
Když jsme dorazili do Wellingtonu, největrnějšího hlavního města na světě, den už se chýlil ke konci. Parkoviště, na kterém se dá přečkat noc v autě zadarmo, jsme našli až za tmy (není divu, v zimě se stmívá brzo 🤷). Zaparkovali jsme naše auťáky a šli najít něco k snědku. Vyhrálo to Pad Thai v laosko-vietnamsko-thajské restauraci. Bohužel, zrovna žádný velký zázrak to nebyl.😄 Pak už jsme byli moc unavení a šli spát.😴
(Fotky z Wellingotonu jsou takové střípky, co jsme já nebo Ondra našli v mobilech)
Druhý den byl plný prozkoumávání města! A na to je třeba dát si pořádnou snídani.😋 Objevili jsme malou pekárnu, ve které pekli vonící bochníky evropsky vypadajících chlebů (jinak je to tu totiž samej tousťák!🍞) a taky dělali skvělé, jak jsme se brzy přesvědčili, snídaně! Já šla na jistotu a objednala si kopec lívanců s pečeným banánem a javorovým sirupem.🥞 A teda povím vám, dost možná to byly nejlepší lívance, jaké jsem kdy jedla.❤️ I ostatní byli se svými vejci Benedikt a kuřecími panini spokojení, takže návštěvu v Pandoro určitě doporučujeme.👍
S nacpanými pupky jsme šli do národního muzea. To muzeum je strašně super! Za prvé je úplně zadarmo a za druhé jsou expozice vážně dechberoucí. Nejvíc nás ohromila výstava o válce v Gallipoli. Byly tam neskutečně realistické sochy vojáků v nadživotní velikosti, jejichž příběhy zněly z reproduktorů a zároveň se promítaly po zdech, jako by si postavy právě psaly deník z války. Ta atmosféra nás naprosto vtáhla. Bohužel jsme muzeum navštívili v době covidové a spousta expozic byla zavřená, nebo nebylo možné využívat interaktivní prvky, kterých je po muzeu požehnaně.😞 Jelikož ale Wellington určitě ještě navštívíme, návštěvu muzea si milerádi zopakujeme!🤓
V muzeu jsme strávili hodně času, takže nám zase vyhládlo. Hlad jsme zahnali bagetama ze Subway, který jsme si tu s Ondrou dost oblíbili.😁 Pak jsme se nechali vyvézt na kopec nad město místní červenou lanovkou, takovou jako jezdí u nás na Petřín. Prošli jsme se pro vršku a užili si výhledy. Čas chvátal a sluníčko už se zase sklánělo k západnímu obzoru. Rozhodli jsme se proto ještě vyjet na Mount Victoria a pokochat se nočním panorama Wellingtonu.✨
Budík nás vzbudil ještě před svítáním. Čekala nás totiž cesta trajektem na Jižní ostrov! Jeli jste někdy trajektem? Já teď podruhý. A musím říct, že v lodi mi není moc dobře. Snažíte se jít a podlaha se vám houpe pod nohama. A to jsme ten den měli klidné moře. Ale vypozorovala jsem, že to lépe zvládám, pokud sedím a koukám na moře, a nebo když jsem nahoře na venkovní palubě. Takže jsem většinu cesty strávila venku a stálo to za to. Viděla jsem totiž delfíny!!😍 Cesta trajektem trvala asi 3 a půl hodiny a byla fakt krásná.
Na plavbu nám vyšlo super počasí
Takhle se bydlí ve Wellingtonu
Delfíní ploutvička!!
Ale víte co? Video bude lepší 😏
Všechna naše videa najdete na YouTube pod #ondrastynounavylete 🎬🎞️📽️
Plavili jsme se se společností Interislander
Přístav na Jižním ostrově - Picton
- - -
Jeli jste trajektem, nebo na jiné lodi? Jak to na vás působí?😁 A dali byste si k snídani radši lívance, nebo kopete za slano-snídaňový tým?🍳 Napište mi do komentářů! ❤️
Komentáře
Okomentovat