Než přišel lockdown...

Konečně jsme vyrazili na cestu. Nevěděli jsme, kam nás cesta zavede, kde budeme tu noc spát. Chtěli jsme se hlavně dostat co nejdál od Aucklandu. Do přírody. 🌿

- - -

V autě jsme vezli celej náš život směrem k poloostrovu Coromandel. Cestou jsme poslouchali hudbu a podcasty, stavili se pro nějaké jídlo k večeři a cidery, abychom měli čím tu večeři zapít. A taky bylo třeba zapít ten obrovskej pocit svobody. 🕊️ Za okny auta se míhala pro nás úplně nová krajina. Hodně kopečků a pasoucích se krav. A překvapivě málo ovcí. 🤔 Tráva po teplém létě vypadala spíš jako sežehlá sluncem, než šťavnatě zelená. Nejhezčí část cesty nastala s příjezdem na Coromandel, kde jsme jeli přímo podél pobřeží. Pozorovala jsem malé pláže, skály, racky a modrou hladinu. Cesta byla dlouhá a den se pomalu chýlil ke svému konci. V aplikaci Camper Mate jsme si vyhlídli místečko na přespání. A tady bych chtěla zdůraznit, že to bylo naše první spaní v autě, tudíž jsme pravidla volného kempování ještě úplně neznali...

- - -

Na Novém Zélandu v autě můžete přespat v kempech, jako známe i u nás, kdy zaplatíte poplatek a v ceně máte i sprchy a různé další vybavení. Pokud chcete ušetřit, existují tu takové vyhrazené plácky, kde můžete s autem zaparkovat zdarma. Většinou se přímo tam, nebo v nějaké docházkové vzdálenosti nacházejí i veřejné toalety, pokud je plácek u pláže, tak i venkovní sprchy a občas i grily (protože jsou tato místa značována jako "free camp", říkáme jim freečka - mami, čti frýčka). Zní to naprosto idylicky a tak jsme si to s Ondrou i představovali. Dojeli jsme na vyhlídnutý plácek u moře, zaparkovali jsme hezky pod stromem a já hned běžela do vln a volala mamce, jak krásný je život na cestách. 

- - -

Václav - krásně zaparkovaný na freečku pod stromem.

- - -

Za chvíli jsme s Ondrou začali prozkoumávat okolí a taky jsme si pořádněji přečetli ceduli s informaceni o volném kempování. A tam nás nemile překvapilo, že nemůžeme zaparkovat jen tak někde, ale musí to být v prostoru mezi dvěma cedulemi. Našli jsme cedule a taky hromadu aut. Přišlo nám, že bychom se mezi ně vešli a už jsme se domlouvali s dalšími cestovateli, jestli se neposunou, abychom vedle nich vmáčli Václava. Pak se s námi ale dal do řeči starší chlápek od obřího karavanu, zhodnotil, že bychom stejně stáli víc jak půlkou auta za cedulí a že bychom mohli dostat pokutu. Prý se to tu celkem hlídá.

- - -

Nevěděli jsme co teď, jestli riskovat pokutu, nebo raději odjet pryč. Koukli jsme do aplikace a našli další freečko pár kilometrů na sever. Rozhodli jsme se tam vydat a doufali jsme ve větší štěstí. Bohužel jsme ho neměli. Tohle freečko vypadalo fakt super, krásný místo u moře, veřejné grily, vysmátí cestovatelé...ale plno. 😔 Opět jsme koukli do aplikace a rozhodli se zkusit další místečko na mapě, opět o pár kilometrů dál severně.

- - -

A tentokrát to vyšlo! Byl to teda jen pruh trávy (a ještě trochu z kopce) u moře, žádný veřejný záchodky a ke všemu hned vedle hřbitova...ale bylo tam místo a my měli kde přečkat první noc! 🥳 

- - -

Hřbitov za zády a žádný veřejný záchodky - naše první noc v autě!

- - -

A ta byla vážně kouzelná. Nejprve jsme sledovali západ slunce, pak jsme si zalezli do auta a udělali si lehkou večeři. Tortily potřené hummusem a plněné zeleninovým salátem. Otevřeli jsme si k tomu cidery, ale ten můj bohužel chutnal jako saponát na nádobí. 😂 Šli jsme spát brzo, protože nás nové dobrodružství vyčerpalo a taky jsme v tý tmě neměli moc co dělat. Ale nejdřív jsme došli počůrat strom za hřbitovem...

- - -

Západ slunce, který jsme mohli sledovat přímo z naší auto-postele. ❤️

Tortily k večeři a mojito-saponátový cider. Ten Ondrův nebyl tak špatnej.

- - -

V autě se nám spalo asi jako všude, kde spíte poprvé. Ráno jsme vstali s východem slunce, protože okna nemáme dostatečně zatemněná. Vůbec nám to ale nevadilo, těšili jsme se, kam nás dnešní cesta zavede. Neměli jsme plán, prostě jsme jen jeli a chtěli zastavit tam, kde se nám bude líbit. První místo, které nám padlo do oka, byly veřejné záchodky! 🚻 Vyřídili jsme si tam ranní hygienu a vydali se dál. Přejeli jsme Coromandel napříč ze západní strany na východní, ale po cestě jsme si ještě dali trek Karangahake. Na trase nás čekal 1 km dlouhý tunel. Byl úplně rovný, takže člověk viděl slabé světlo na druhé straně, jinak byl osvětlen jen velice drobnými červenými žárovkami. Nejdřív to byla sranda, ale musím přiznat, že po čase jsem měla celkem sevřený žaludek. Všude okolo jen tma, ticho a vlhko. Dále ale trasa vedla krásnou přírodou a kolem řeky.

- - -

1 km dlouhý rovný tunel.

A jedna modelka na kameni.

- - -

Naše cesta skončila na krásný pláži Waihi Beach. Přijeli jsme tam brzo a rozhodli jsme se tam strávit den. V tu dobu jsme totiž netušili, že takových pláží ještě uvidíme dost a dost. Užívali jsme si pohodu a klídek, cachtali se ve vlnách, vyhřívali se na písku, pozorovali vlny a racky. Taky jsem poprvé ozkoušela svoji novou 'kuchyň'! Podávaly se těstoviny a rajčatová omáčka s paprikou a fazolkami. Večer jsme se zvládli umýt ve venkovních studených sprchách v plavkách a na dobrou noc nám za okny hučel oceán. 🌊

- - -

Nadšením jsem skočila placáka do písku. A pak ho měla naprosto všude až do další teplý sprchy...

Polní kuchyně v akci!

Chlupáč od sousedů, co přišel ochutnat můj výtvor. 🐕

Krásná Waihi Beach.

- - -

Ráno mě opět probudilo vycházející slunce. Bohužel jsem z auta s foťákem vyběhla pozdě a už bylo celé nad obzorem. Stejně to byl ale nádherný východ, vlastně možná můj první na pláži. Tak tady je pár fotek:

- - -

- - -

Idylku na nejkrásnější pláži, co jsme do té doby viděli, nám překazila...já. Vzpomněla jsem si, že už jsem nějak dlouho neviděla svoje pohorky a v autě jsem je nemohla najít. Jediné místo, kde jsem je mohla nechat, bylo u Inda v Aucklandu. Divím se, že mě Ondra něčím nepřetáh, protože jsme kvůli mně museli zpět do Aucklandu, odkud jsme před dvěma dny tak nadšeně utíkali. Plán byl tedy na tento den jasný a aspoň jsme nemuseli složitě vymýšlet program. Nemáš zač, Ondro! 😁😅

- - - 

Boty tam na mě naštěstí čekaly. Ind znovu zobjímal Ondru ze všech stran a přidal mu pár tipů, kam se rozhodně musíme jet podívat. Mě si teda zase vůbec nevšiml...

- - - 

Po druhé jsme opouštěli Auckland a rozhodli jsme se změnit směr. Místo na Coromandel jsme se vydali na jih k Hamiltonu. Cesta do Aucklandu byla dlouhá a slunce už bylo dávno za půlkou své cesty po obloze, bylo tedy třeba zjistit, kde strávíme dnešní noc. První vyhlídnuté freečko nám opět nevyšlo. Ukázalo se totiž, že je to parkoviště u fotbalového hřiště, kde se ten den hrál turnaj a bylo naprosto nacpané. Nakonec jsme se tedy ocitli u řeky Waikato, která je nejdelší řekou Nového Zélandu. To jsem ale zjistila až při psaní článku, tehdá jsme netušili, co je to za řeku. 😅 Ale nemůžete se nám divit. V tom místě se úsek řeky nazývá Lake Karapiro (i když mi při pohledu na mapu nepřijde, že by se tu řeka třeba nějak víc rozlévala, aby se dal použít název "jezero") a zrovna se na něm pořádal Regional Barefoot Waterski Champs, tedy něco jako Regionální šampionát ve vodním lyžování na boso. Proto byl na břehu mezi dvěma tyčema natažený transparent s nápisem "Lake closed". Našli jsme ale takovou malou zátočinku, kde se do vody mohlo. Zkusili jsme to, ale rychle jsme si to rozmysleli. Oproti moři byla voda pěkně nechutná. *vofrň* Jeli jsme se raději podívat do místního městečka, koupili jsme si dobrý pití Bundaberg a taky nejlepší čokoládu značky Whittaker's s příchutí krémového karamelu. 🤤 Ta se tu prodává rovnou v baleních po čtvrt kilu a všechny příchutě, které vyrábí jsou boží. Vyzdvihla bych právě karamelovou, kokosovou, mandlovou, mléčnou, hořkou, se želé,... 🍫😄 

- - -

Fakt strašně dobrý limonády.

Fakt strašně dobrá čokoláda!

- - - 

Teplý večer jsme strávili u jezera. K večeři jsme si ohřáli těstoviny z předešlého dne, zapili je Bundabergy a zahráli si prší s kartama, které jsme zdědili s autem. Tou dobou už jsme taky měli rozjednanou práci na sadu s kiwi u Jeffa, kterého nám doporučoval šváry kamarád a pak i Ondra, co nám prodal Václava. Jeff psal, že nás na sbírání ovoce rád přivítá, ale že začátek bude až tak 17. března, takže jsme měli ještě nějakých 10 dní na cestování! Druhý den jsme proto vyrazili do velmi známého města Rotorua, které se nachází v geotermální oblasti, a proto je zde k vidění spousta vřídel a gejzírů. A taky to tam smrdí jak zkažený vajíčka...🍳

- - -

Ráno se nám zastesklo po teplé sprše a tak jsme zase hledali v aplikaci, zda se nějaké veřejné zdarma, či za pár dolarů, kolem Rotoruy nenachází. Do oka nám padlo jedno místo na mapě a vyrazili jsme. Už na kilometry od města jsme cítili ten vaječný smrádek a potvrdili si tak, co se o Rotorue říká: je dřív cítit, než vidět. Místo se sprchami jsme našli snadno (jsme přece geografové, žejo, my se neztrácíme 🤪). Bylo to velké parkoviště, odkud vyrážela spousta cyklistů na výlety po okolí. A když píšu spousta, myslím tím opravdu velká spousta. Na to, že parkoviště bylo obrovské, měli jsme problém najít volné místo pro Václava. Když se nám to konečně povedlo, sbalili jsme si ručníky, mýdla a věci na převlečení do tašky a vyrazili jsme najít ty vysněné sprchy. Za chvíli se nám to povedlo, byly přímo u veřejných záchodků. Teda, spíš některé ze záchodů u sebe v kabince měly i sprchu! Mazec, to jsem nikdy neviděla. Podle rady v aplikaci (díky za takové komentáře, lidi!✌️) jsme si s Ondrou společně vlezli do kabinky pro vozíčkáře, protože byla velmi prostorná a mohli jsme se tam vysprchovat oba najednou. Což jsme samozřejmě udělali kvůli úspoře vody! Na to, že se jednalo o veřejné sprchy zadarmo, to byl naprostej luxus. Voda měla slušný tlak a byla příjemně horká, to já ráda. Někomu by mohlo vadit, že za dveřmi kabinek stále chodili turisté na ostatní záchody, my ale byli rádi, že konečně zase voníme a můžeme bez obav vyrazit mezi lidi.

- - -

Do města jsme dorazili už před polednem, protože jsme měli vyhlídnuté freečko u jezera, které si v aplikaci všichni chválili, kvůli jeho poloze blízko centra města. Komentáře nás ale také varovali před tím, že bývá velmi rychle zabrané, jsou tam totiž jen tři parkovací místa. Cestou jsem v duchu prosila svoji milovanou babičku tam nahoru 👼, ať nám tam jedno místečko pohlídá. Babička je machr, nechala volná všechny tři, takže jsme si ještě mohli i vybrat, které se nám líbí nejvíc! Václava jsme tam nechali a šli jsme obhlédnout okolí. Byli jsme hned u jezera a podél břehu vedla nad vodou dřevěná lávka. Lidé zde posedávali, procházeli se, dvě holky baštily hranolky a racci se jim je snažili sebrat. Naše mise ale měla důležitý záměr, a to najít veřejné záchody, které budeme moci navštívit i večer před spaním, což se nám povedlo. Kousek od parkoviště se nacházel celkem velký parčík a na jeho kraji dětské hřiště i s grily a právě i záchody. Po tomto důležitém obhlédnutí terénu jsme mohli vyrazit i na širší průzkum města. Blížilo se poledne a nám začínalo kručet v bříšku. Naštěstí jsme se nacházeli poblíž Eat Streat, což je taková zastřešená ulice jenom s restauracemi. Jsou namačkané jedna na druhou, venku mají vystavené menu, takže člověk může jít, vybírat si z lístků a pak se vrátit tam, kde ho to nejvíce zaujalo. Nám padla do oka restaurace Wholly Smoked, kde jsem si dala salát s grilovaným halloumi sýrem a Ondra klasicky burgera.

- - -

Salát s grilovaným halloumi...

...a Ondrův vymazlenej burger. Dali byste si, co?

- - -

Jak už jsem psala, Rotorua je známá kvůli geotermální aktivitě, takže jsem oznámila, že rozhodně potřebuju vidět nějaký gejzíry. Koukla jsem na Google mapy a bez nějakého většího zjišťování jsem určila, že půjdeme navštívit park Te Puia. Od restaurace, kde jsme seděli, byl vzdálený asi 4 kilometry, což nám nepřišlo tak daleko, a tak jsme se rozhodli tam jít. Autem jsme jet nemohli, protože bychom ztratili to supr čupr místo u jezera! Vyrazili jsme na lehko - šatičky, kraťásky, pantofle. Centrum Rotoruy žilo, na jedné křižovatce se konal malý trh, hrála živá hudba a lidé tančili. Hned mi to rozvlnilo boky a nejradši bych tam zůstala, ale nebyl tam žádnej gejzír. Šli jsme dál a začalo to být vskutku nepříjemné. Čtyři kilometry nejsou jen tak, když jdete v pantoflích, v hrozném horku a nikde žádný stín. Navíc jsme šli podél silnice, která byla děsně rovná a tak byl náš cíl v nedohlednu. Když jsme konečně dorazili k bráně geotermálního parku Te Puia, čekal nás další šok. Park byl placený a vstupné pro jednoho dospěláka začínalo na 60 dolarech! To je, prosím pěkně, skoro litr! Jenže po té hrozné cestě jsme chtěli vidět ty zpropadený gejzíry a peníze za vstupné vyplázli. Hned za vstupními turnikety se nacházely kavárny a obchody se suvenýry. Když jsme mezi nimi prokličkovali a dostali se na hlavní cestu parkem, naskytl se nám pěkný výhled na zelené údolí a oblaka bílé páry z vřídel. To bylo fakt pěkný. Šli jsme dál a dostali jsme se k pavilonu s ptáčky kiwi. Kiwi je noční pták a tak byl celý pavilon ponořen do tmy a ve výběhu za sklem jen slabě svítilo červené světlo. Měli jsme štěstí, jeden ptáček byl zrovna hodně aktivní a běhal sem a tam po výběhu. Pokračovali jsme dál parkem a vlastně už to bylo jen horší. Teda, ne že by to nebylo zajímavé vidět bublající bahno, nebo kameny zbarvené do oranžova, ale těch 60 dolarů nám za to přišlo trochu moc. 🙈 Gejzír jsme tam taky našli. Jmenuje se Pohutu. Na tabuli jsme si přečetli, že tryská tak jednou za půl hodiny/hodinu (nepamatuju si to úplně přesně) a rozhodli jsme se si na ten výstřik počkat. Zatím se z něj valila oblaka bílé páry. Udělali jsme si pár fotek a sedli si na lavičky do stínu. Už jsme byli pěkně uťapaný a sežehlý. Těšila jsem se na ten gejzír a představovala si to jako z dokumentů Davida Attenborougha, kdy najednou do vzduchu vystřelí obrovská masa vody. Čekali jsme dlouho, ale dočkali jsme se. Bohužel to ale vůbec nenaplnilo má očekávání. Gejzír nejprve tak trochu prskal a pak prskal trochu víc. A to bylo tak nějak všechno. Sice doprsknul asi 30 metrů vysoko, ale takový ten náhlý příval energie se vůbec nekonal. Nemůžu ho samozřejmě vinit za svá přehnaná očekávání, ale utvrdilo nás to v tom, že těch dohromady 120 dolarů šlo investovat líp. Opustili jsme gejzír a procházeli se dál parkem, všude samá pára a bublající bláto. Už se nám chtělo pryč. Byli jsme unavení, sežehnutí sluncem a otrávení. Rozhodla jsem, že zpátky do města po té vyprahlé silnici určitě nedojdu a objednali jsme si odvoz Uberem. Nechali jsme se vysadit u Pak'n'Save, kde jsme si koupili nějaké jídlo na večeři a šli zpátky k autu. Doufala jsem, že ještě na křižovatce bude probíhat ten malý trh a veselí, ale bohužel už bylo všechno pryč. Doploužili jsme se do auta. Po celém dni na slunci jsme byli celí takoví ulepení, a i když jsme ráno měli teplou sprchu, teď jsme ji potřebovali mnohem víc. Vzali jsme ručníky a vyrazili do místního informačního centra i-Site, kde bylo možné se osprchovat buď zdarma ve studené, nebo si zaplatit asi 5 dolarů za teplou vodu. Rozhodli jsme, že nám bude stačit studená a šli ze sebe smýt pot a zklamání. Hned nám bylo líp! Sešli jsme se voňaví před sprchami a chtěli rovnou odejít, ale součástí i-Site byl i obchůdek se suvenýry a my se tam zasekli snad na hodinu. Odcházeli jsme s triliardou informačních materiálů o aktivitách v okolí, Ondra se stylovým novým tričkem s novozélandskou tématikou a já s voňavoučkým krémem s novozélandskou recepturou. Dušičky byly spokojený. 😇

- - - 

Výhled na Pohutu gejzír.

Bublající bláto.

Pohutu.

- - -

Tou dobou jsme dostali zprávu od Jeffa, že by nás nakonec na sadu potřebal už dřív, asi 10. března. Tím se nám plány na cestování výrazně zkrátili. Měli jsme před sebou poslední noc "v divočině". Navštívili jsme ještě město Tauranga a pláž v Mount Maunganui, nakoupili si zase nějaké dobrůtky a jeli zabrat flek na freečku v Pukehina. Zjistili jsme si totiž, že je tam na pláži zase ten veřejný gril a chtěli ho vyzkoušet. K naší smůle nechtěl fungovat a stejně jsme si burgery nakonec museli udělat na pánvičce. Na chuti jim to vůbec neubralo! 🍔 Ondra si nechával slehnout oběd v autě, zatímco já se šla projít po pláži. Pláž se táhla do dálky, že nebylo vidět konce. Šla jsem dál a dál, užívala si slunce, vítr ve vlasech, hučení moře a vlnky co mi každou chvíli zaplavily chodidla. Najednou jsem zjistila že už jsem pěkně daleko a raději jsem šla zpátky. Lehla jsem si do auta k Ondrovi a hodila malýho šlofíka. Když jsem se probrala začalo pršet. Náš první déšť v autě. Zabarikádovali jsme se, abychom moc nenavlhli, a koukali jsme na telefonu na nový pořad Zdeňka Pohlreicha. Pršet naštěstí na chvilku přestalo, takže jsme si mohli venku udělat burgery ještě k večeři, pak se to ale přihnalo znovu. Kapky bubnovaly na střechu Václava a my usínali s představou, co nás asi od teď čeká. Od zejtřka jsme totiž zaměstnaný! 💪

- - -

Týna na pláži.

Týna u plotny.

Týna s burgerem.