Auckland
Na Zéland jsme dorazili 29. února 2020 kolem 9 hodiny ráno. Let byl celkem šílenej, ale o tom už jsem psala minule. Oproti Tokiu nás tu čekaly ještě asi dvě hodiny různých kontrol. Nejprve jsme museli stát šíleně dlouhou frontu na kontrolu pasů a víz, pak jsme si mohli vyzvednout zavazadla, potom jsme museli na kontrolu s těmi zavazadly k nějaké paní, potom dát zavazadla pod rentgen a pak ještě na kontrolu léků. Jako největší "sranda" mi přišlo, že paní se nás ptala, zda s sebou vezeme nějaké outdoorové vybavení. Řekli jsme, že pohorky. Já je měla na sobě, takže jsem jí rovnou mohla ukázat podrážky, že je rozhodně nemám odnikud zabahněný. Ondra řekl, že má pohorky v batohu a jestli je má vyndat a ukázat. Paní se ale usmívala a mávla rukou, že ne. Tak jsme šli se zavazadly na rentgen, kde to Ondrovi okamžitě odtáhli bokem a hned se strašně vážně ptali, jestli neveze jídlo, pití nebo pohorky. Ondra tedy musel krosnu přehrabat a vyndat jim ty pohorky. A já se ptám: nemohl je v klidu vyndat už u té paní? 😅 No nic... Pak jsme ještě museli u jednoho okýnka ukázat všechny léky, které jsme si s sebou vezli. Po pár dnech v krosně už originální krabičky od Strepsils, Ibalginu a dalších vypadaly fakt hrozně zmuchlaně, platíčka vypadávala, no vostuda!
- - -
A pak! Pak už byl konečně konec a my si mohli sednout. A najíst se. Po dlouhý době zas dobře. 😁 I když...naše první kroky vedli k letištnímu restauračnímu koutku a nejvíc nám do oka padlo zrovna KFC, takže kvalita i lokálnost vzali rychle za své. Každopádně narozdíl od ČR tady prodávají vege burger s obalovaným celerem, mňam! A taky nám moc chutnali jejich hranolky (což bylo na dlouhou dobu naposled, mají tu v oblibě všechno dost přesolovat).
- - -
- - -
Nad kusem žvance jsme vymýšleli jak se dostaneme na ubytování. Samozřejmě jsme chtěli ušetřit, a tak jsme se začali pídit po místní hromadné dopravě. Nevím, jestli jsme koukali správně, ale vyskočila na nás cena za autobus na jednu osobu 17 doláčů = 34 dolarů za oba. A to jsme ještě nevěděli odkud nám to pojede a kam, a jak daleko bychom pak museli jít se vším tím nákladem pěšky. Takže jsme se raději ještě podívali na nabídku Uberu, a když tam na nás vyskočilo auto za 32 dolarů, co nás od dveří letiště hodí až ke dveřím ubytování, bylo rozhodnuto. Za chvíli už nás vezl v krásný bílý káře Ind se skvělým hodnocením. Vyhodil nás před omšelým chatrným baráčkem, který vypadal jako ten na fotce na Bookingu.
- - -
Tady jsme pár dní bydleli.
- - -
Pomalu jsme se blížili ke dveřím, za jejichž sklem se brzy objevila postava jdoucí po schodech a otevřela nám dřív, než jsme stihli zaklepat. Byl to mrňavej Ind kolem 50 let. Ondra šel první a podával mu ruku. Té si ale Ind vůbec nevšiml a hned ho objal, když už si Ondra myslel, že ho ze sevření pustí, objal ho znova na druhou stranu. Holky ho ale asi tolik nebraly, takže mě objal jen jednou. Přivítal nás a hned další věta patřila Ondrovi:
"Umím skvělý masáže, namasíruju tě!"
- - -
Ubytování bylo pěkný, útulný. Měli jsme pro sebe pokoj s vysokou manželskou postelí, koupelnu se záchodem a sprcháčem a dokonce i pračkou, kterou teda chodil Ind zapínat skoro denně. Dále byla k dispozici sdílená kuchyň a jídelno-obývák. Jedinej háček byl v tom, že celá jeho domácnost byla vegetariánská, takže si nepřál, aby se v kuchyni dělalo maso. Ondra to trochu oplakal, ale zvládl to, a dokonce konečně ochutnal tofu a zachutnalo mu! Mam to na videu a nebojím se ho použít!☝️
- - -
Aniž bychom to schválně plánovali, přiletěli jsme strategicky v sobotu, takže jsme hned v neděli mohli vyrazit na car fair = burzu aut. Byli jsme sice už v kontaktu s několika prodejci přes Facebook, ale chtěli jsme si omrknout místní nabídku. Nakonec to ale dopadlo tak, že jsme tam poznali hned několik aut právě z Facebooku. Nejvíc nám do oka padlo Mitsubishi L300 od páru hipísáckejch Němců, hned jsme se s nimi domluvili, a když car fair skončil, vzali nás na projížďku. Dojeli jsme do klidné čtvrti poblíž našeho ubytka a Ondra si vyzkoušel řízení. Poprvé s volantem na pravé straně a s jízdou vlevo! Zvládnul to sice skvěle, ale říkal, že byl pěkně nervózní a největší problém mu dělalo řazení levou rukou. Jinak jsme byli z auta fakt nadšení, jediná malá nevýhoda byla, že stálo 10.000 dolarů, což byl náš strop, který jsme chtěli do auta investovat.💸
- - -
Odpoledne nás ale čekala ještě jedna prohlídka. Ondra ji domluvil přes Facebook s párem Čechů, Ondrou a Káťou, kteří se ozvali jako první na náš příspěvek v cestovatelský skupině. Oranžový Nissan Serena. Auto podstatně menší, ale plusy jsme mu nemohli upřít. Dokonce mělo takový vymoženosti jako parkovací kameru nebo klimatizaci! Co jsem ale hlavně já považovala za mínus byla zadní kuchyňka. Prostě že když bude hnusně, budem muset do toho nečasu ven, abychom si uvařili jídlo. Mitsubishi bylo velké tak, aby kuchyňka mohla být za předními sedačkami a člověk mohl vařit hezky z postele. Nakonec asi rozhodl fakt, že Nissan byl o 3.600 doláčů levější a byl to automat, což se Ondrovi řídilo mnohem líp. Já jsem furt dost fňukala, dokud mi Ondra neřekl:
- - -
"Víš jak říkají tomu Nissanu? VÁCLAV. A víš proč?"
-
"Ta espézetka! HWL! Václav Havel!"
- - -
Vzala jsem to jako znamení ke koupi Nissana a už jsem tolik nefňukala! 😄 Než bylo auto naše, zabralo to ještě celej den. Jeli jsme na prohlídku do servisu a to se neobešlo bez několika hodin čekání. Po zhodnocení, že těch pár šrámů, které 15 let staré auto prostě má, nebude mít efekt na výkon, jsme auto koupili a přepsali na Ondru. Je to tu strašně snadný. Hned v servisu jsme vyplnili jeden papír jako kupující a jeden musel vyplnit prodávající. To je celý. Peníze jsme si přeposlali na českých účtech, protože my stejně ještě neměli peníze převedené na dolary a Ondra s Káťou se vraceli do Česka, takže to pro ně bylo také výhodnější.
- - -
Náš Václav!
- - -
Zélandský účet jsme si předvytvořili online a v Aucklandu jsme měli domluvenou schůzku na pobočce banky ANZ, abychom ho založili a dostali kartu. Teda, schůzku jsem měla domluvenou jenom já, Ondrovi se nějak nechtěli ozývat. Do banky jsme šli ale spolu a doufali jsme, že se to nějak vyřeší. Byli tam na turisty připravení a už od stupu nám šipky udávaly směr, kudy kam, když chceme účet k Working Holiday vízům. Pracovníkovi jsme se tam svěřili s problémem, že já mám schůzku sjednanou, ale Ondra ne. Chvíli vypadal, že přes to teda vlak nejede, ale nakonec nám řekl ať si oba sedneme na sedačky a vyčkáme, že se pozeptá. Sedělo tam už několik mladých lidí. Za chvíli k tomu stejnému pracovníkovi přišel další pár a i na dálku jsme poznali, že mají stejný problém jako my. A že to jsou Češi. A pak tam byl dokonce ještě jeden Čech. A dokonce se zase jmenoval Ondra. 😂 Nakonec nás všechny, co jsme čekali na sedačkách, vzali do zasedačky a mladá slečna nám dala přednášku o jejich bankovní nabídce a jak si nainstalovat jejich aplikaci do mobilu. Poté si nás k sobě brali postupně jednotliví bankéři. Mě s Ondrou vzali bůhvíproč jako poslední, takže jsme se docela načekali. Pak už to byla ale rychlovka a mladý pan bankéř nám založil účty, předal Visa karty a poradil, jak si zažádat online o IRD. To je daňové číslo, které pak po nás budou chtít naši zaměstnavatelé.
- - -
Aj v Aucklandu se dá najít příroda!
První pláž ale byla velký zklamání...
První západ slunce byla ale velká nádhera!
Výhled na Sky Tower.
Nebo víc z blízka?
Výhled na Auckland z Mount Eden.
- - -
Takže už jsme měli zélandskej účet, daňový číslo a auto. Nebylo třeba se víc zdržovat v Aucklandu. Jenže jsme měli zaplacené ještě asi dvě noci u Inda. Využili jsme je k tomu, že jsme si vyprali všechno oblečení a taky povlečení z auta. Zatímco se vyprané prádlo sušilo na sluníčku, my vyrazili na první výlet naším novým autem! Volba padla na Kitekite Falls. A byli jsme nadšení! Auckland je totiž klasický velkoměsto a mnoho lidí říká, že je to vlastně to nejošklivější, co můžete na Zélandu vidět. Takže to, co jsme dosud viděli, jsme nepovažovali za ten "pravej Zéland". Ale najednou jsme stáli v lese plným palem, přeskakovali řeku a viděli první vodopád! Cloumalo mnou neskutečný štěstí! A to jsem ještě nevěděla co přijde po procházce džunglí. Popojeli jsme asi jen půl kilometru a najednou jsme stáli na nejhezčí pláži, jakou jsme snad zatím viděli - Piha Beach. Okamžitě jsem skočila do plavek a běžela do vln. Byly teda docela vysoký a plavat se opravdu nedalo, ale mě ke štěstí stačilo v nich pobíhat, nebo před nima utíkat po pláži. Bylo tam málo lidí, v podstatě jsme měli celou pláž pro sebe. Chvíli jsme tam takhle blbli a pak jsme obuli kecky a vyšlápli si na skálu Lion Rock, která je přímo na pláži a je k ní přístup jen při odlivu. Bohužel se nedá vylézt až úplně nahoru, ale i z nejvyššího dostupného místa byl ze skály úžasný výhled na celou pláž. Pozorovali jsme množství surfařů, kteří se chystali zdolat velké vlny, jejichž hukot byl slyšet až k nám nahoru. První výlet stál za to!
- - -
Cestou na Kitekite Falls
Museli jsme přeskákat řeku přes kameny. Bylo to děsivější než se zdá!
Ondra u Kitekite Falls
Lion Rock na Piha Beach
Surfaři na Piha Beach
Piha Beach
- - -
Určitě vás ale zajímá, jak to dopadlo s Ondrovou masáží! I když od začátku odolával a vždy se mu podařilo z toho nějak vykroutit, nakonec na ni opravdu došlo. Myslím, že to bylo předposlední ráno, když se u nás Ind objevil a znovu se ptal Ondry, co teda ta masáž? Ondra už nenašel výmluvu, tak na to kejvnul. Já byla v pokoji a pomalu balila věci, Ondra s Indem odešli do vedlejší místnosti. Myslela jsem, že to bude rychlovka, ale Ondra se nevracel skoro hodinu. Taky se jednou od vedle ozvala celkem velká rána a já už si představovala nejhorší scénáře, tedy třeba to, že Ind Ondru majznul po hlavě a teď ho tam porcuje! 😳 Obavy se rozplynuly až když Ondra vešel živej a zdravej do pokoje. Byl jenom v trenkách, celej se lesknul olejem a v jedné ruce opatrně nesl oblečení. Šel se rychle umýt, aby nám neumastil celý pokoj. Když se vrátil, vyprávěl, že to bylo celkem dobrý a že po něm Ind dokonce i chodil! 😂 V tu dobu se u něj ubytoval další pár Čechů (náhodička) a slyšeli jsme, jak toho kluka taky láká na masáž. Takže pokud hledáte ubytování v Aucklandu s masáží v ceně, určitě doporučujeme. Jen je tu podmínka, že musíte být kluk. 😄
- - -
Ten den, po výletě, jsme si užili poslední noc v posteli, druhý den sebrali na sluníčku usušené prádlo, připravili auto a sbalili všechny věci a vyrazili jsme pryč z Aucklandu. 🚙🌏
- - -
Vstříc novému dobrodružství!
Komentáře
Okomentovat